Úskalí prostoru spočívá v různé intenzitě balvanů, od naprosto extrémních míst ve svazích kolem toku Černé Nisy, přes placaté „Švédsko“ s bažinami kolem Nové louky, až po obvyklý jizerskohorský divoký les s borůvčím a volně povalujícími se šutry, balvany či jejich hnízdy kolem Bedřichova nebo na Kristiánově. Některé balvanovité pasáže na Černé Nise jsou pro použití na  OB už místy hraniční, a stejně tak jsou náročné na optimální zmapování a na čitelnost. Těžko čekat, že na tuto extrémní oblast půjde nastavit úplně stejný metr jako na zbytek prostoru. Chce to najít zdravý balanc. Složité krasové terény, např. ve Slovinsku, bývají také nakreslené hodně černě. Debata je právě o té míře, ustát srozumitelnost a použitelnost. Vše se ale dá dobře zmapovat, a pak lze i dobře použít – zvlášť když jde o takto krásný, divoký les.

Většina mapy vznikala v období 2017–2021, něco ještě 2022 a 2023. Asi půlka v současnosti zmapovaného prostoru 10 km² pochází od Romana Horkého, Josefa Borůvky a Matěje Klusáčka, z doby do roku 2018. Zbytek (včetně údolí Černé Nisy) jsem dělal já a už v letech 2020–2023 jsem i Romanovy a Pepovy části v různé intenzitě revidoval. Když se dnes podívám na naše někdejší úsilí, vidím, jak výrazně se mapování od té doby proměnilo. Především směrem k mnohem větší pečlivosti kresby, k preciznosti, ale též k úspornosti ve vyjádření vrstevnic i porostů. Celkově k výraznější generalizaci, ale zároveň také k většímu důrazu na co nejlepší vyjádření podstatných momentů.

Dostat mapu nakreslenou digitálně před pěti až osmi lety do stavu odpovídajícího požadavkům současnosti vyžaduje odhodlání a finance k zásadním, časově náročným zásahům. Dosavadní stav nelze jen donekonečna konzervovat a oprašovat. Je to zdánlivě neviditelné úsilí, aby to, co už jednou nějak zmapované bylo, dopadlo lépe, srozumitelněji. Původní kostrbatá kresba dnes prakticky zanikla. Vrstevnice jsou kromě Královky už přepracované, výrazně vyhlazené. Nestačí vytřískat body, je potřeba natahat nové, klidnější beziéry a soustředit se na podstatný detail. Zbavit se přehnané roztřesenosti linií z počátků digitálního mapování. Černá dál postupně prochází přehodnocením. Nerevidovatelnou tříšť nasekaných porostových prvků bylo třeba upravit s ohledem na min plochy. Stará kresba porostů je peklo. Technicky, ale i množstvím změn. Úsečky, spousta zbytečných bodů, různé nenapojené hnusárny a nelogičnosti v kresbě. Ale nejen provedení je problém. Za tři až osm let je porost v horském lese na řadě míst už zkrátka úplně jinde. Světle zelená odrůstá, světliny zanikají, nálety se naopak zvětšují a houstnou. Situaci navíc výrazně změnila těžba a probírka. Většina původní kresby porostů je na smazání nebo úpravy znamenají spoustu editací. Po těžbě se vyrojilo množství průseků, které je potřeba všechny znovu nachodit (350 nových objektů průseků revizním symbolem, plus změny stávajících). Probrané, dříve obtížně průchozí hustníky vyjevily různé chybějící šutry a jiné záležitosti. Revize je v tomto úporná práce. Mapa se posunuje k aktuálním standardům, ale trvá to, jako obvykle mnohem déle, než jsem doufal. Nestačí to zkrátka jen tak nějak projít.

Nemyslím si, že jsme před lety odvedli práci špatně. Snažili jsme se všichni nejlépe, jak jsme dovedli. Mapa byla vesměs velmi dobře prochozená, ale ani to automaticky nezaručuje ideální stav. Mapování se neustále vyvíjí, nejen s lepším hardwarem eliminujícím poziční chyby. Zvyšují se požadavky na čitelnost a kresbu. Jizerky jsou top terén. Vážím si výsady, že jsem dostal možnost je mapovat. Snažím se ji nepromarnit a doručit co nejlepší výsledek. Poučený třeba i tím, co jsme mezitím dělali na velké akce ve Švédsku (O-ringen 2026) či v Katalánsku.

Co tedy čekat? Především lepší vrstevnice, jak v hlavních rysech, tak v detailech, v nábězích do skal atd., a více vyhlazené. V mapě budou jasně identifikovatelné kameny (kámen na kontrolu je kamenem ze všech stran, nejen zespodu), ale zároveň v mapě nebudou kameny ani chybět. Obecně jsem spíš ubíral tečky kamenných polí a překvapivě dost přidával jednotlivé kameny, hlavně v jednodušších místech po probírce jich dost vylezlo. V brutálních místech se ale do mapy vejdou jen ty opravdu velké. Trojúhelníky jsou balvanová pole – výrazný problém, který se těžce překonává. Kamenné pole tečkami není pár menších kamenů mezi nimiž lze proběhnout (takových je v lese plno), ale výrazná oblast s množstvím kamenů, v nichž se běží obtížně. Porosty budou více zcelené, s ohledem na minimální plochy.

Generalizaci jsem v letech 2020–2021 vyřešil místy nesprávně – alibisticky. Menší balvany jsem občas dal jednotlivými tečkami kamenného pole. Jenže to nejsou kameny pod nohama, plošná kamenná pole. Jsou to objekty, které je třeba řešit v návaznosti na okolí. Buď je úplně ignorovat v rámci generalizace, nebo nakreslit (čitelně) symbolem kamene. A když je jich moc, tak opravdu dát buď kamenným polem (větší oblast s hustě rozházenými menšími kameny), nebo trojúhelníky (balvanové pole) – když přes kameny a balvany běžec stěží leze a jednotlivě je nejde kvůli místu vymapovat. V mapě občas ve volnějších rovinatějších pasážích jednotlivé dost výrazné kameny chyběly a nebo byly kreslené jen tečkami kamenných polí. Nevedlo to ve finále příliš ani k odlehčení černé, ale spíš ke zmatení. Myslím, že šlo o nesprávné použití symbolu kamenného pole a setkávám se s ním v českých poměrech i na jiných mapách – naznačit několika málo tečkami kamenného pole daleko od sebe, že se tam něco malého děje. Sami mapaři jsme si tak ale tuzemskou o-komunitu v minulosti vychovali.

Koleje vyjeté po těžbě jsou kreslené průseky. Když v nich leží větve po těžbě a běží se po nich hůř než vedle lesem, podkládal jsem je světle zelenou. Cesta a pěšina by měla mít udusaný podklad, jasné těleso, musí být zřetelná i při přebíhání kolmo. Pidi pěšiny od turismu jsem vesměs ignoroval – v mapě je plno jiných výrazných černých objektů. Rozhraní porostů bylo nadužívané, eliminoval jsem. Shluky balvanů ve svahu byly někdy kreslené jako překonatelný skalní sráz, toto jsem upravoval na bodové symboly balvanoveho pole (trojúhelníky, v kontextu okolní černé). V Jizerkách často nejde o srázek, ale o k sobě zdrclé balvany. Zespodu sice vystupují trochu víc než seshora, ale i při náběhu seshora se zvedají proti běžci nahoru.

Hodně velké žulové balvany s výraznými rovnými hranami jsem snažil vykreslit tvarem (spíš čtverec, obdélník, trojúhelník), zvlášť v 1:7 500 už to dost vynikne a pomůže pochopit komplikovaná místa (co je v náběhu do složitého místa největší, nejvýraznější). Tyto balvany také někdy nutně neleží na výrazném vrstevnicovém tvaru. Pokusy kreslit je v minulosti např. volně pohozeným symbolem nepřekonatelného min srázu vypadaly v těchto situacích nesrozumitelně a přiblble (skalka volně, nezřídka v příliš ostrém úhlu na vrstevnice).

Porosty jsem se snažil spojit, zjednodušit. Dal jsem pryč nadužívané a dnes neexistující hranice porostů. Tříšť světlinek jsem výrazně eliminoval. Chybějící strom nebo na slunci svítící mech 5 × 5 m není v horském lese pidisvětlina. Potíž můře představovat bílý les. Někde jde o „hnědý“ smrkový les, který místy přechází v opticky hustý les. Někde je vysoké boruvčí. Někde jsou větve, víc větví, méně větví. Když bylo větví hodně a zpomalují běh, použil jsem jednoduché šrafy. Hodně nerovná „kupkovitá“ místa kde se téměř nedá běžet jsem znázornil rozbitým povrchem. 100% zelenou čárku (hedge) jsem si dovolil použít na výraznou linii velkého padlého buku, který nelze přeběhnout. Jak se mění přístup k péči o les, stále více takových padlých buků je ponecháváno ležet, aby vytvářely příznivé zázemí pro jiné mikroorganismy. Pro běžce představují výraznou překážku a také orientační bod.

Je mi jasné, že ani touhle verzí se vývoj nezastaví a pohled neustrne. Věřím ale, že červencové LOK-o Tour bude krásné a přinese jako vždy parádní jizerskohorský OB zážitek. V lese vzniklo několik pasáží proměněných těžbou, ale i v těch lze běhat, a vedle nich zůstává pořád veliký souvislý prostor parádního jizerskohorského lesa, náročného technicky i fyzicky. Podstatné mi připadá také to, že na mapě bude zas možné běhat a trénovat na úrovni moderního OB poloviny třetí dekády 21. století a „Švédsko v Jizerkách“ bude dál orienťáky bavit, i když les místy kouše.

Od posledního LOK-o TOUR, přeloženého kvůli pandemii na září 2020, uběhl víc než rok a půl. Za tu dobu jsem měl možnost rozšířit mapu v okolí Bedřichova o nové, moderními technologiemi zatím nezmapované partie ve stráni pod Prezidentskou chatou a také v údolí Černé Nisy. Jedná se většinou o velmi technické, místy až extrémní oblasti, které jistě jeden závodní víkend nevytěží. Dříve než běžci vyrazí na konci července 2022 do lesa, rád bych předeslal pár slov k tomu, na čem poběží. Protože poběží se mnou. S mojí mapou v ruce. A já bych si moc přál, aby je to s ní bavilo.

Bedřichov se pro mě stal víc než zakázka. Mapa, kterou nakreslím a bude dál žít svým životem v rukou zadavatele. Těch dnes už asi 10 km² lesa jsem si vzal za své. Strávil jsem tam už možná nejvíc času ze všech map, co jsem kdy udělal. Pár měsíců před LOK-o TOUR 2020 šlo o konverzi již tehdy poměrně velké mapy do ISOM 2017-2, o domapování kousku a o rychlou aktualizaci. A také o boj s čitelností, který jsem tenkrát ještě úplně nezvládl. Od té doby mě Jizerky vycvičily. Nejen Jizerky. Také systematická spolupráce s Vojtou Peterkou, který, spolu s Vojtou Melicharem, Standou Bradáčem a dalšími otevřel tyto krásné prostory pro současný orienťák. Společně se snažíme dál a dál usilovně hledat pro OB v Jizerkách optimální nastavení. Věřím, že na letošních mapách to bude vidět. 

Mojí snahou bylo zbavit se optiky chodícího mapaře, zoomujícího komfortně v telefonu. Chci být v nastavení závodníka, bojujícího v podmáčené podložce, v borůvčí po kolena, ve spoustě šutrů. Snažil jsem se podat technická místa tak, aby z mapy bylo jasné, co je nejvýraznější. Na co lze běžet. Vytáhnout podstatné terénní tvary. Černou redukovat na únosnou mez. Naběhnete-li ve svahu do změti kamenů a skal, chcete se chytit. Rozlišit hned, který kámen je největší, která skála má jaký tvar. Kudy to půjde a kudy těžko. Největší nepravidelné balvany jsem se snažil kreslit tvarem. Využít naplno pro OB technická místa jako je údolí Černé Nisy lze spíš v měřítku 1:7 500 nebo 1:4 000 než 1:10 000. Každé z těchto měřítek vyžaduje odlišný přístup. 

Jak tedy číst letošní mapy? Já doufám, že normálně. A že to půjde lépe než 2020. Prošel jsem většinu poděděného prostoru kvůli aktualizacím a sjednocujícím revizím. A další části jsem nově zmapoval. Na řadě míst jsem ubral černých trojúhelníků balvanových polí. Ty jsou použity opravdu jen na balvanová pole – na rozeznatelná místa, kde přelézáte velké šutry nahrnuté velmi blízko u sebe. Po čem lze jakš takš přeběhnout, tam jsou černé tečky. A šetřil jsem jimi. Na mnoha místech mezi skalami a kameny jsem tečky tak dlouho ubíral a testoval na nátiscích, až tam nezbyly žádné. Pod nohama je pocítíte, ale zároveň potřebujete z mapy vyluštit, ke kterému výraznému černému objektu běžet. Pod nohama máte zkrátka Jizerky.

Porosty jsou samostatný příběh. Udržovat aktuální vegetaci na 10 km² převážně horského, hospodářsky využívaného lesa, vyžaduje určitý morál. Přenesl jsem chtě nechtě do Jizerek spíše detailnější lenhartovské vidění vegetace. Ale usilovně se snažím ho potlačit a být co nejblíže ISOM 2017-2. Malé semiopeny, které jsem podědil nebo dříve i sám vyrobil, jsem překlopil do 50% žluté. Světliny menší než předepsaných 15×15m budou minimálně ve světle zelené s ohledem na čitelnost kreslené 100% žlutou. Malé zelené kolečko je nejčastěji výrazný vegetační objekt (hustníček). Ve výjimečných případech, kde nebylo místo, může být takto kreslený i výrazný strom. Nejčastěji buk. Těch je v lese hodně. Mapovány jsou tam, kde mají orientační smysl a lze je za běhu rozlišit. Vývraty jsou mapovány selektivně. Jen velké a jen v místech, kde mají orientační význam. Jsou tam, kde by měly pomoct.

Mám-li tipovat nejpravděpodobnější výtku, sázím na klasifikaci průběžnosti. Bílá není všude stejná bílá. Někde jste v hnědém smrkovém lese, někde pod velkými buky a někde (většinou) v borůvčí. Čistý les zpomalí běh o 0–20%. Světle zelený hustník snižuje průběžnost na asi 60%–80% normální rychlosti. Ve střední zelené jde už o velmi pomalý běh až chůzi, průběžnost zde klesá na asi 20–60% normální rychlosti. Plná zelená znamená neprostupnou kleč nebo prodírání. Při použití zelených jsem snažil zohlednit větve na zemi. Hustník se šrafy neexistuje. Někde je sice lépe vidět, ale průběžnost je špatná. Obecně jsem se snažil tlačit porosty směrem dolů, tj. co to šlo nechávat bílou. A raději držet světle zelenou, než plošně střední. Občas se toto ukázalo jako až příliš optimistické, progresivní vidění. Po probíhání jsem na několika místech opticky řidší světle zelenou s větvemi na zemi zas pokorně vrátil na středně zelený hustník. Větve bodají a překračovat je bolí. Nálety jsou mapovány jen výběrově. Příliš malé fleky podle klíče do mapy nepatří. Když mezi nimi lze v lese snadno proběhnout, je to bílá. Na některých místech, kde mají náletové hustníky zásadní vliv na dohledávku, jsem neodolal a v mapě je najdete.

Oblíbená diskuze (nejen) v jizerskohorských terénech je kupka vs. kámen. Vzpomínám na debatu s norským delegátem Kjellem Blomsethem nad mapou před SP v Liberci 2011. „Toto není kupka“ byla jeho nejčastější výtka. Očekával výrazný, za běhu jednoznačně identifikovatelný terénní objekt. Kritériem je velikost a tvar: Snažím se, aby kupkou byl kreslený dostatečně výrazný terénní prvek, na který lze vyběhnout. Může mít hliněný nebo i kamenný základ. Může to být i výrazný, veliký placatý kámen. Ne ale kámen porostlý nahoře mechem, který se proti běžci od země klene směrem ven a není jak se na něj vyškrábat, přestože z dálky z některé strany opticky splývá s porostem na zemi.

Mapování je permanentní mentální vývoj. Máme ISOM 2017-2, ale požadavky na mapy v souladu s ním se stejně rok od roku posunují. Podoba map chtě nechtě určuje možnosti využití orientačně zajímavých momentů terénu, formuje stavitele i závodníky, a ti zase dávají nezbytnou kritickou zpětnou vazbu mapařům. Žádná mapa není dokonalá, ale myslím, že se mapy stále zlepšují. Jizerky jsou specifický, běžecky i orientačně náročný terén. Moje meta mapaře nemůže být jiná, než zvládnout ho na jedničku. Lokotce přeji, aby to posoudilo tisíc účastníků a já doufám, že mapy obstojí.

—

20. 7. 2022

Ladím mapu po nátiscích. Vypadají dobře, ale prostor pro zlepšení tam samozřejmě je. Naštěstí mám k ruce experty nejpovolanější, Radimse a pana profesora Krtičku v mapovací skupině Vojtíškov. Je to strašně jednoduché, stačí si otevřít ISOM a přečíst specifikaci. Jít až na dřeň, nebo to vyřešit nějak kompromisně?  Kompromisně. Co nejblíž ISOMu. Aspoň na co nejlepší čitelnost. Černá a hnědá dobrý. Stovky červených bodů jsem už dříve zhasl. Zato minimální plochy porostů. To je masakr. Zbavit se českého vidění. No další kusy co budu mapovat budou zase čistší, dokonalejší. Říkám si jako obvykle. V 7,5 to bude fungovat mnohem lépe uklidňuji se. Už jen přejít v těchto typech terénů komplet na 7,5. Anebo nechtít za každou cenu vyždímat jedničku. Přemýšlím, kde leží hranice normálnosti. Každý je má asi jinde.

Znovu se mi tak otevřela možnost stát se dělníkem lesa. V údolí a na stráních kolem Černé Nisy na plno místech není signál. Je to velmi uklidňující. Když jsem pak jednou v květnu 2020 brzy ráno šel nahoru z Rudolfova měřit, došlo mi, že do rytmu kanceláře a služebního e-mailu se už ani na půl úvazku nevrátím. Dal jsem po 15 letech výpověď. Ne proto, že bych pochyboval o smyslu památkové péče. Spíš kvůli procesům, které její výkon v praxi instituce provázejí, a které jako jedinec nemám šanci změnit. Vojta mi dodal odvahu se vším seknout a začít zas naplno mapovat.

Vrhl jsem se do Jizerek. Podědil jsem poměrně rozsáhlé, asi 5,5 km² velké mapové dílo po Josefu Borůvkovi, Matěji Klusáčkovi a Romanu Horkém. Z těchto dat vydal klub LOK-o Liberec postupně mapy Velbloud (2017), Klikvová louka, Červený potok (2018), Kanál a Vodní zámek (2019), kterými úspěšně odstartoval pořádání závodů z Bedřichova. Čekalo mě překlopení dat do ISOM 2017-2, sjednocující revize, úpravy některých stávajících míst a domapování nových partií táhnoucích se zdánlivě do nekonečna. Prošel jsem se s Vojtou a Standou Bradáčem po lese. Bavili jsme se co a jak. Zbavil jsem mapu vypalovacích barev a dal ji do standardního klíče. Pak následoval klasický šok z kontroly čitelnosti, všude, i u mě. Vznikla první, druhá, třetí ředěná verze. Na z půlky mojí a pořád ještě dost černé mapě Klogertův kámen se pak odběhlo LokoTour v létě 2020. Místy to stále bylo na čtení lupou. To byly začátky.

Od té doby jsem strávil v Jizerkách několik set dalších hodin mapováním i revidováním. Nátisky výdobytků této práce a kontrola její čitelnosti v ocadu mě myslím dost vycvičily. Plno problémů zůstává, např. s podměrečnými plochami. Dost jsem jich podělil a některé jsem i já z počátku vytvořil. Mapa se nicméně dále rozšiřuje a věřím, že i vylepšuje. Jezdil jsem zpočátku od auta z Rudolfova nahoru na koloběžce. Přehnal jsem to a začalo mě bolet koleno. Vyklidnil jsem se a dnes jsem mnohem pokornější. Chodím pěšky v maratonkách. Pořídil jsem si nepromokavé sněhule, lze je nahoru nosit z boku na batohu, stejně tak gumáky a pohorky. Pořád se snažím co nejvíc makat, ale mapování se zkrátka vykřečovat nedá. Chce to svůj čas.

Spolupráce s Lokotkou je velmi pozitivní. Vždy se snažím vyždímat ze sebe to nejlepší. Ale aby to šlo, potřebuji cítit podporu. Sdílené nadšení v téhle spolupráci mně pokaždé znovu dodá další energii, jistotu. Cítím, že to jde nad rámec běžného partnerství zadavatele a dodavatele – dělníka lesa. Spojuje nás chuť dál udržitelně rozvíjet orienťák v Jizerkách. A také společná snaha vytvořit formát závodu pro širší o-veřejnost, který umožní smysluplně využít potenciál prostoru. Věřím, že účastníky letošního LokoTour, které se chystá na 30. a 31. 7. 2022, čeká výjimečný zážitek. Tratě se pečlivě odlaďují více než půl roku dopředu a terény nad Černou Nisou nabízí podobnou obtížnost jako middle na MS 2021 v okolí Tanvaldu.