13.–14. 9. 2017, ŽB-Čechy, Druzcovský les

Víc než deset let jsem živil orienťácký sen zmapovat Druzcovský les nedaleko domu mého tchána a otevřít jižní úpatí Ještědu OB. Druzcovský les byl vnímán spíše jako prázdný nudný běžák. Jižní stráň Ještědského hřebene nad silnicí se jevila sice zajímavá několika šutrovatými a skalnatými hnízdy, ale také problematická svým sklonem a odřízlá silnicí. Nakonec můj klub Slavia Liberec orienteering napodruhé uspěl s kandidaturou na ŽB a začátkem léta 2016 jsem konečně začal mapovat. Po pěti měsících jsme s Mirkem Horáčkem a Láďou Ježkem pokryli Druzcovský les. V tu chvíli uzrál nápad vrhnout se i nahoru do svahu Ještědu nad silnici. Mapování přerušila v půlce listopadu zima a vršek v šutrech jsem dodělával během dubna a května 2017. Mapa Červený kámen dosáhla tam, kam jsem došel.

Byly to začátky mého digitálního mapování. Pracoval jsem v ocadu 12, na běžném 8″ windows tabletu ASUS VivoTab Note 8 M80TA oblepeném kvůli vlhkosti izolepou. Bojoval jsem se stylusem, který se v chladu a vlhku často škubal, i s windowsy, které občas přestaly reagovat. Možná i to se podepsalo na zubatých vrstevnicích, které jsem v návalu nadšení z možnosti zvětšovat digitálně kresbu ponechal příliš kostrbaté. Až když mě na to upozornil Honza Langr, tak jsem je vyhladil, ale stejně málo. Z části porostovou mapu jsem zahltil řadou podměrečných ploch, zejména semiopenů. Dnes je tam už nenajdete. Na tabletu mi odešla základní deska. Vyměnil jsem ji. Tahal jsem ho na krku, v obalu, který mi ušila maminka. Většinou jsem ho ale svíral a levačka mě z něj po dlouhém dni občas bolela. Dnes, v realitě mobilního mapování, s odstupem pěti, šesti digitálních let, toto působí úsměvně.

Ve stráni jsem se kromě jarní vrstvy sněhu potýkal hlavně s generalizací černých míst. Chvílemi to bylo extrémní. Druzcovský les dole pod silnicí vycházel 59h/km², ale byly tam louky. Jižní stráň Ještědu nad silnicí vyšla 120h/km². Dnes už bych si s tím poradil rychleji a lépe, ale stejně, je to tam zkrátka náročné mapování. Černá místa jsem pak nadvakrát probral, ale dnes by stejně ani v tehdejší vylepšené podobě na čitelnost neprošla. Znovu jsem je upravoval až v roce 2020, po převodu mapy do ISOM 2017-2. Řadě míst také pomohlo překlopení rozhraní porostů do zelené. I tak byl myslím nedělní middle 14. 9. 2017 ve stráni nad silnicí povedený. Velkou zásluhu na tom měl i Michal Horáček, který dokázal ve svahu vymyslet smysluplné a krásné tratě. Jako mapař jsem měl velkou radost. Dostal jsem orienťák na jižní svah Ještědu. Do krásných extrémních míst, která se ukázala jako použitelná. Na mapách z ŽB se doteď uspořádaly tři oblastní žebříčky, několik soustředění žáků ze Semerinku a každoročně také tréninky.

13.–14. 9. 2017, ŽB-Čechy, Druzcovský les

Víc než deset let jsem v sobě živil orienťácký sen zmapovat Druzcovský les nedaleko domu mého tchána a otevřít jižní úpatí Ještědu OB. Druzcovský les byl vnímán spíše jako prázdný nudný běžák. Jižní stráň Ještědského hřebene nad silnicí se jevila sice zajímavá několika šutrovatými a skalnatými hnízdy, ale také problematická svým sklonem a odřízlá silnicí. Nakonec můj klub Slavia Liberec orienteering napodruhé uspěl s kandidaturou na ŽB a v létě 2016 jsem konečně začal mapovat.

Byly to mé začátky digitálního mapování. Pracoval jsem v ocadu 12, na běžném 8″ windows tabletu ASUS VivoTab Note 8 M80TA oblepeném kvůli vlhkosti izolepou. Bojoval jsem se stylusem, který se v chladu a vlhku často škubal, i s windowsy, které občas přestaly reagovat. Možná i to se podepsalo na zubatých vrstevnicích, které jsem v návalu nadšení z možnosti zvětšovat digitálně kresbu ponechal příliš kostrbaté. Až když mě na to upozornil Jan Langr, tak jsem je vyhladil, ale stejně málo. Z části porostovou mapu jsem zahltil řadou podměrečných ploch, zejména semiopenů. Dnes je tam už nenajdete. Stejně tak jsem v dalších letech postupně prokosil černou. Na tabletu mi 2017 odešla základní deska. Vyměnil jsem ji. Tahal jsem ho na krku, v obalu, který mi ušila maminka. Většinou jsem ho ale svíral a levačka mě z něj po dlouhém dni občas bolela. Dnes, v realitě mobilního mapování, s odstupem pěti, šesti digitálních let, toto vše působí úsměvně. Jak mapa zahlušená detaily, tak technické záležitosti.

Na Druzcovský les mám krásné vzpomínky. Mapoval jsem od května do listopadu 2016, spodní části jižní stráně Ještědu pak ještě v dubnu a květnu 2017. V létě jsem některé dny končil až v půl desáté večer. Drtil jsem mapování po práci, aby ty mapy vznikly. Řešil jsem hodně i vizuál a souvilosti. Chtěl jsem do projektu napumpovat genius loci místa, odkaz Karoliny Světlé. Spojil jsem se s Terezou Rafoth a Andreou Fischerovou ze spolku Stopy v krajině, který se odkazu slavné spisovatelky v Podještědí věnuje. Oslovil jsem Ondru Horáčka, jestli by vizuálu dal tvar. To se stalo a dodnes to na rozdíl od zubatých vrstevnic vnímám jako přidanou hodnotu. Závody dopadly dobře. Sice lilo a louka se proměnila v blátivé rodeo, ale i tak to bylo hezké pořádání, lidi z oddílu byli skvělí. Zvládli jsme to, přijelo snad 1500 účastníků, dnes už to zní skoro jako sci-fi.

Byla to i fajn mapařská spolupráce s Mirkem Horáčkem, a také s Ladislavem Ježkem, který si zkoušel mapování s mými tužkami. Svoje prohřešky z počátků digitálního mapování jsem v následujících letech postupně odstranil při převodu mapy do ISOM 2017-2. Vrstevnice se vyhladily, černá prořídla, černé tečky jsem mohl nahradit zelenými čárkami, porosty jsou celistvější, pseudoobjekty jsem vymazal. Prostor mě provází dál a rozšiřuji ho směrem k hřebeni. Jednou pokryje i Pláně a odtud bude možné dělat soustředění. A třeba i dát do lesa pevné kontroly, jako to mají třeba Rakušané na Hebalmu.