13.–14. 9. 2017, ŽB-Čechy, Druzcovský les

Víc než deset let jsem v sobě živil orienťácký sen zmapovat Druzcovský les nedaleko domu mého tchána a otevřít jižní úpatí Ještědu OB. Druzcovský les byl vnímán spíše jako prázdný nudný běžák. Jižní stráň Ještědského hřebene nad silnicí se jevila sice zajímavá několika šutrovatými a skalnatými hnízdy, ale také problematická svým sklonem a odřízlá silnicí. Nakonec můj klub Slavia Liberec orienteering napodruhé uspěl s kandidaturou na ŽB a v létě 2016 jsem konečně začal mapovat.

Byly to mé začátky digitálního mapování. Pracoval jsem v ocadu 12, na běžném 8″ windows tabletu ASUS VivoTab Note 8 M80TA oblepeném kvůli vlhkosti izolepou. Bojoval jsem se stylusem, který se v chladu a vlhku často škubal, i s windowsy, které občas přestaly reagovat. Možná i to se podepsalo na zubatých vrstevnicích, které jsem v návalu nadšení z možnosti zvětšovat digitálně kresbu ponechal příliš kostrbaté. Až když mě na to upozornil Jan Langr, tak jsem je vyhladil, ale stejně málo. Z části porostovou mapu jsem zahltil řadou podměrečných ploch, zejména semiopenů. Dnes je tam už nenajdete. Stejně tak jsem v dalších letech postupně prokosil černou. Na tabletu mi 2017 odešla základní deska. Vyměnil jsem ji. Tahal jsem ho na krku, v obalu, který mi ušila maminka. Většinou jsem ho ale svíral a levačka mě z něj po dlouhém dni občas bolela. Dnes, v realitě mobilního mapování, s odstupem pěti, šesti digitálních let, toto vše působí úsměvně. Jak mapa zahlušená detaily, tak technické záležitosti.

Na Druzcovský les mám krásné vzpomínky. Mapoval jsem od května do listopadu 2016, spodní části jižní stráně Ještědu pak ještě v dubnu a květnu 2017. V létě jsem některé dny končil až v půl desáté večer. Drtil jsem mapování po práci, aby ty mapy vznikly. Řešil jsem hodně i vizuál a souvilosti. Chtěl jsem do projektu napumpovat genius loci místa, odkaz Karoliny Světlé. Spojil jsem se s Terezou Rafoth a Andreou Fischerovou ze spolku Stopy v krajině, který se odkazu slavné spisovatelky v Podještědí věnuje. Oslovil jsem Ondru Horáčka, jestli by vizuálu dal tvar. To se stalo a dodnes to na rozdíl od zubatých vrstevnic vnímám jako přidanou hodnotu. Závody dopadly dobře. Sice lilo a louka se proměnila v blátivé rodeo, ale i tak to bylo hezké pořádání, lidi z oddílu byli skvělí. Zvládli jsme to, přijelo snad 1500 účastníků, dnes už to zní skoro jako sci-fi.

Byla to i fajn mapařská spolupráce s Mirkem Horáčkem, a také s Ladislavem Ježkem, který si zkoušel mapování s mými tužkami. Svoje prohřešky z počátků digitálního mapování jsem v následujících letech postupně odstranil při převodu mapy do ISOM 2017-2. Vrstevnice se vyhladily, černá prořídla, černé tečky jsem mohl nahradit zelenými čárkami, porosty jsou celistvější, pseudoobjekty jsem vymazal. Prostor mě provází dál a rozšiřuji ho směrem k hřebeni. Jednou pokryje i Pláně a odtud bude možné dělat soustředění. A třeba i dát do lesa pevné kontroly, jako to mají třeba Rakušané na Hebalmu.

tak jsme to dodělali, 1000 fotek, 22 mapovacích dní

Další poznámky jsem si už neuchoval, tak s téměř ročním odstupem bilancuji zpětně:

V tísnivé atmosféře covidu během dubna 2021 jsem vyrazil s Radimem Ondráčkem na mapování do Jeseníků. Vše zařídil Krtek, který nám připravil perfektní podklady, ubytování na Dolní Moravě i servis. Klub Severka Šumperk se dohodl se svazem na uspořádání Mistrovství ČR na middlu, a navíc pak kývl i na mimořádné uspořádání nedělního závodu českého poháru na klasické trati. To si vynutilo původně neplánované rozšíření prostoru. Vznikly tak dvě mapy, Krondörfl na middle, a jeho rozšířená verze Woitzdorf na klasiku. Obě nesou původní názvy obcí v jejich prostoru. Woitzdorf se dnes jmenuje Vojtíškov. Obec Krondörfl zanikla v pohnutých poválečných letech, v jejím území dnes běhají orienťáci. Startovat směli kvůli covidovým omezením bohužel jen vybraní závodní jedinci v kategoriích DH16–21.

Radims mě vozil a školil. Já jsem se zdokonaloval a vezl. Být v lese a zase mapovat byla pro mě psychicky neskutečná úleva, po odchodu z práce, kam jsem pravidelně docházel 15 let, i po první zimě, kterou jsem jako mapař a kunsthistorik na volné noze přečkal. A byl jsem rád, že jsem to venku fyzicky vůbec vydržel. Párkrát jsem po mapování vyrazil ještě za soumraku s R běhat. Kupodivu to šlo. Hranice těla jsou zdá se čistě mentální. Horský terén ve Vojtíškově je krásný. Na middle ideální. Na klasiku už to bylo trochu o něčem jiném, ale oba závody díky stavitelům Martinu Poklopovi a Vojtovi Královi dopadly z mého pohledu velmi dobře.

Jeseníky jsou nádherné, orienťák tam patří a funguje, i když terény jsou drsné a svah je profilem monotónní. Utvrdilo mě to dál v úsilí nevzdávat ani mapování na Ještědu. Věřím, že zpřístupňovat horské terény má smysl, i navzdory možným výtkám ohledně profilu a běhatelnosti.