Znovu mapařem na plný úvazek: dva roky v Jizerkách
Někdy na konci roku 2019 mě oslovil Vojta Peterka ohledně možného mapování v Jizerkách pro LOK-o Liberec. Měl jsem tou dobou v sobě čerstvý zážitek mnoha náročných měsíců nad uměnovědnou knihou Nové realismy, kterou jsem připravoval jako editor v rámci výzkumu na NPÚ. Výzkum jsem řešil s radostí, ale v kombinaci s objemem další agendy toho na mě už bylo asi moc. Vojtovi jsem řekl víceméně jen to, že mu budu plně k dispozici a že bych se rád uživil stejně jako redaktor, korektor nebo překladatel. Bylo to naprosto přímočaré. Rychle jsme se domluvili.
Znovu se mi tak otevřela možnost stát se dělníkem lesa. V údolí a na stráních kolem Černé Nisy na plno místech není signál. Je to velmi uklidňující. Když jsem pak jednou v květnu 2020 brzy ráno šel nahoru z Rudolfova měřit, došlo mi, že do rytmu kanceláře a služebního e-mailu se už ani na půl úvazku nevrátím. Dal jsem po 15 letech výpověď. Ne proto, že bych pochyboval o smyslu památkové péče. Spíš kvůli procesům, které její výkon v praxi instituce provázejí, a které jako jedinec nemám šanci změnit. Vojta mi dodal odvahu se vším seknout a začít zas naplno mapovat.
Vrhl jsem se do Jizerek. Podědil jsem poměrně rozsáhlé, asi 5,5 km² velké mapové dílo po Josefu Borůvkovi, Matěji Klusáčkovi a Romanu Horkém. Z těchto dat vydal klub LOK-o Liberec postupně mapy Velbloud (2017), Klikvová louka, Červený potok (2018), Kanál a Vodní zámek (2019), kterými úspěšně odstartoval pořádání závodů z Bedřichova. Čekalo mě překlopení dat do ISOM 2017-2, sjednocující revize, úpravy některých stávajících míst a domapování nových partií táhnoucích se zdánlivě do nekonečna. Prošel jsem se s Vojtou a Standou Bradáčem po lese. Bavili jsme se co a jak. Zbavil jsem mapu vypalovacích barev a dal ji do standardního klíče. Pak následoval klasický šok z kontroly čitelnosti, všude, i u mě. Vznikla první, druhá, třetí ředěná verze. Na z půlky mojí a pořád ještě dost černé mapě Klogertův kámen se pak odběhlo LokoTour v létě 2020. Místy to stále bylo na čtení lupou. To byly začátky.
Od té doby jsem strávil v Jizerkách několik set dalších hodin mapováním i revidováním. Nátisky výdobytků této práce a kontrola její čitelnosti v ocadu mě myslím dost vycvičily. Plno problémů zůstává, např. s podměrečnými plochami. Dost jsem jich podělil a některé jsem i já z počátku vytvořil. Mapa se nicméně dále rozšiřuje a věřím, že i vylepšuje. Jezdil jsem zpočátku od auta z Rudolfova nahoru na koloběžce. Přehnal jsem to a začalo mě bolet koleno. Vyklidnil jsem se a dnes jsem mnohem pokornější. Chodím pěšky v maratonkách. Pořídil jsem si nepromokavé sněhule, lze je nahoru nosit z boku na batohu, stejně tak gumáky a pohorky. Pořád se snažím co nejvíc makat, ale mapování se zkrátka vykřečovat nedá. Chce to svůj čas.
Spolupráce s Lokotkou je velmi pozitivní. Vždy se snažím vyždímat ze sebe to nejlepší. Ale aby to šlo, potřebuji cítit podporu. Sdílené nadšení v téhle spolupráci mně pokaždé znovu dodá další energii, jistotu. Cítím, že to jde nad rámec běžného partnerství zadavatele a dodavatele – dělníka lesa. Spojuje nás chuť dál udržitelně rozvíjet orienťák v Jizerkách. A také společná snaha vytvořit formát závodu pro širší o-veřejnost, který umožní smysluplně využít potenciál prostoru. Věřím, že účastníky letošního LokoTour, které se chystá na 30. a 31. 7. 2022, čeká výjimečný zážitek. Tratě se pečlivě odlaďují více než půl roku dopředu a terény nad Černou Nisou nabízí podobnou obtížnost jako middle na MS 2021 v okolí Tanvaldu.
